Těsně před Sarajevem nás zastavili srbští vojáci, byli opilí. Jednu chvíli se na nás smáli, pak zase křičeli. Tak to šlo celou noc, až do svítání. Ráno nám sebrali část nákladu a povolili vjet do města. Mrzlo.
Ve městě jsme mezi pobořenými, od střel proděravělými domy a paneláky spatřili lidi: hladové a vyděšené. Také my jsme se báli, protože se stále střílelo. Vzal si nás na starost Dragan L., syn Chorvatky a bosenského Srba, kteří se rozhodli zůstat v obleženém městě. Říkal, že pokud ještě bude naživu, až to tu všechno skončí, uteče někam do světa: tady už to k životu nebude. Kde je mu dnes konec?
*
Na ulici jsme viděli i novináře: reportéry, fotoreportéry, kameramany. Mluvili mnoha jazyky. Obzvlášť hodně jich bylo o rok později (v únoru 1994), kdy se sem sjeli obhlédnout markalskou tržnici, kde během jedné vteřiny zmasakrovala bomba desítky lidí.
O válce v Bosně vznikly tisíce depeší, reportáží, výstav, knížek, alb, dokumentárních i hraných filmů. Ale jakmile válka skončila (anebo, jak někteří tvrdí, byla na nějaký čas přerušena), reportéři sbalili své kamery a hned odjeli do jiných válek.
*
Wojciech Tochman (1969), polský novinář, reportér a spisovatel. Spolu s Mariuszem Szczygiełem, Pawłem Smoleńským, Jackem Hugo-Baderem a Lidií Ostałowskou tvořili v devadesátých letech legendární skupinu reportérů deníku Gazeta Wyborcza. Tochman je jedním ze zakladatelů Institutu reportáže, v němž přednáší o polské reportážní škole, a současně vede nakladatelství specializující se na reportážní literaturu – Dowody na Istnienie. Za knihu JAKO BYS JEDLA KÁMEN byl nominován na nejprestižnější polskou literární cenu Nike a také na ocenění Prix Témoin du Monde, které uděluje Radio France International.
*
V divadelním sále je jeviště, ale hlediště tu chybí. Na hnědé terakotové podlaze je položeno oblečení. Už roztříděné: tohle bylo nalezeno na prvním člověku, tamto na sedmdesátém. Všechno je vyprané, oblečení tak znovu získalo barvy. Jen zřídka jsou šaty kompletní. U každého oblečení (spíše: u každého cáru) je papírový pytlík, z něhož byly ony cáry vyjmuty. A lístek s velkým číslem vytištěným na počítači.
Jsou tu i písmena:
B – to znamená, že k oblečení je odpovídající komplet kostí, lebka, zuby. Celé tělo (body).
BP – existuje pár kostí, ale nejsou kompletní. Část těla (body parts)
A – jenom oblečení, případně nějaké předměty (artifacts). Žádné kosti.
To všechno bylo vykopáno na podzim roku 1999 v nedalekých Kevljanech (proto jsou před číslem ještě písmena KV). Masový hrob tam byl obdélný, táhl se několik set metrů podél cesty (příkop u cesty byl patřičně zahlouben, a když bylo po všem, zasypali ho). Kevljani leží nedaleko městečka Omarska, kde v roce 1992 vznikl v rudných dolech koncentrační tábor pro Muslimy a téhož roku své působení ukončil. Přivezli tam téměř samé muže; i když nějaké ženy tam byly také. Ty většinou přežily.
*
Do divadelního sálu přicházejí příbuzní jednoho pohřešovaného, mají důvod se domnívat, že se před osmi lety ocitl v Omarské. Vstupují dovnitř, zacpávají si nosy. Nemají jinou možnost, nemohou to vzdát. Přijeli sem kvůli tomu, aby se podívali, aby ho našli a mohli ho pohřbít. Mají pocit, že teprve potom se jim uleví a dojdou klidu.
Mladí manželé se sedmiletým děvčátkem na rukou hledají otce – dědečka dívenky. Už delší dobu postávají nad oblečením KV 22 B.
*
Šedovlasá a energická žena v džínách, doktorka Ewa Klonowská je ročník 1946, vzděláním antropoložka, vdaná, matka; kdysi bydlela ve Vratislavi, nyní žije trvale v Reykjavíku.
„Miluji kosti, kosti ke mně promlouvají. Dívám se na kosti a vím, jakou nemocí člověk trpěl, jak chodil, jak rád sedával. Podle kostí poznám i národnost. Stehenní kost Muslima je lehce prohnutá do oblouku, protože Muslim často sedí na bobku. Japonec to má podobně, protože často klečí.“
Samy dějiny daly paní Ewě příležitost k práci, která ji tolik zajímá: v Bosně a Hercegovině. Válka a konec války, koncentrační tábory, masové popravy, masové hroby a masové exhumace. Identifikace.
V Bosně pracuje od roku 1996. Zprvu pracovala pro Mezinárodní trestní soud v Haagu (soudci chtějí vědět, kdo zabil, kolik lidí a jakým způsobem; jména obětí k tomu nepotřebují). Nyní pracuje za peníze vlád Islandu a Spojených států pro Bosenskou komisi pro zmizelé osoby (identifikace obětí je tady prioritou). Doktorka Ewa vykopala dva tisíce těl. Vylovila je ze studní, vytáhla z jeskyní, vyhrabala na smetištích nebo ze skládky prasečích kostí.
*
Výzkum DNA je v dějinách války bezpochyby něčím novým. Stejně jako body bags, počítače, internet, počítačově řízené chladírny, vysokozdvižné vozíky, pláty na kolečkách. Všechno ostatní už tu bylo: tábory, baráky, selekce, ghetta, skrýše, ukrývání pronásledovaných, pásky na rukávech, stohy bot po vyhlazených lidech, hlad, loupeže, noční bušení na dveře, zmizení z domu, krev na zdech, pálení mostů, pálení stodol s lidmi uvnitř, pacifikování vesnic, obležená města, živé terče, znásilňování žen nepřátel, zabíjení inteligence jako první, potulné oddíly, masové popravy, masové hroby, exhumace masových hrobů, mezinárodní tribunály, lidé zmizelí bez jediné stopy.
Za války v Bosně zahynulo téměř dvacet tisíc Muslimů.
Jestli se najdou, bude pohřeb a bude modlitba, jak přikazuje Korán.
*
Reportáže byly dopsány v červenci 2003, v Polsku vyšly už třikrát. V češtině a slovenštině je vydal Absynt v edici Prokletí reportéři (2017).
Dva dny jsem zvažoval, jak ukázky z knihy komentovat. Popsat Zimbardův vězeňský experiment. Zmínit se o monografiích, které vydává Jiří Padevět v Academii. Připomenout divoký odsun a Snyderovu Tyranii. Varovat před těmi politiky, kteří znovu vyvolávají strach a démonizují nepřítele.
Pak už to nejde zastavit, řekl v Hyde Parku Civilizace vyšetřovatel válečných zločinů.
Komentář není třeba. Ačkoli Tochman píše jen to, co viděl a slyšel, v jeho textu všechno implicitně je.
*
Novináři občas navštěvují srbské vesnice a městečka a snaží se zjistit, jak tamní lidé žijí. Na obrazovce vždy naříkají ženy. Muži tam nejsou. Zdejší muži se bojí, že je někdo (oběť, která přežila) pozná a udá prokurátorům Mezinárodního trestního soudu: tady jsou ti, kteří hráli kopanou s muslimskými lebkami, anebo ti, kteří přinucovali muslimské muže k tomu, aby ukousli jiným muslimským mužům varlata.
Srbští muži se obávají toho, že je poznají muslimské ženy. Ty si jako málokdo jiný pamatují jejich tváře, pach a násilnost.
Všichni v Bosně vědí, že Mezinárodní trestní tribunál v Haagu má dva seznamy zločinců, které stíhá: veřejný a tajný. Na tajném seznamu, pokud takový existuje, je mnoho srbských mužů (určitě jsou na něm také Chorvati a částečně i Muslimové). Prý jsou jich na něm tisíce. Je to možné. Povraždit desítky tisíc lidí není jednoduchá práce.
Ti muži v Srbské republice, se kterými se člověku podaří promluvit, vyprávějí: za války jsme byli kuchaři. A ti ze Srbska, kteří jim sem přicházeli pomáhat, taky jenom vařili. Všichni to stále opakují, stejně tak mezi sebou, zřejmě tomu už sami uvěřili.
Ale schovávají se: okna šedivých baráků se pootevírají, záclony se vlní.
*
Děti, které zmizely v Nevesinje v červnu roku 1992:
Šipković (7 dní, beze jména), Asim Šipković (17 let), Huso Šipković (3 roky), Ajla Mahinićová (1 rok), Lejla Mahinićová (7 let), celkem 18 jmen,
Ajla Ploskićová (9 měsíců). Dnes by jí bylo deset let, Jasna počítá svým dětem léta. Fotku dcery nemá. Nestačili ji vyfotit.
Amar Ploskić (4 roky), v červených holínkách. Dnes by mu bylo třináct let. Na fotce sedí na dětském kole.
Jasna je jediná matka, která přežila kotelnu. Jiné matky měly víc štěstí: zahynuly se svými dětmi.
*
Doktorka Ewa z té směsi koster skládá lidi, asi nikdo jiný v Bosně to neumí tak dobře jako ona. Pracuje až do večera, bez přestávky, bez oběda. Pozastavuje další exhumace, protože musí sestavit ty kosti, které vykopala dřív.
Doktorka Ewa nevěří, že existuje Bůh. Ví, že rodiny, pro které to dělá, v něj věří. Že bude Boží soud a zmrtvýchvstání. „Chtěla bych, aby před tím svým Alláhem stáli na svých nohou, ne na cizích,“ říká. „A aby měli na krku svoji lebku. Aby nějak vypadali, až vstanou z mrtvých.“
*
První kategorie: muslimská inteligence, zámožní a také ti, kteří se zúčastnili bojů proti srbským vojákům. Strážní měli jmenný seznam. První kategorie – k zabití dle pořadí jako první.
Vězni byli nejdřív zbiti. Bili je strážní, vyšetřovatelé z řad důstojníků, ale i obyčejní lidé z okolí. Na půdu tábora směl vstoupit kdokoli, kdo byl Srb. Směl si vzít s sebou cokoli těžkého (hůl, tyč, něco kovového, lopatu), vybrat si kteréhokoli muslimského vězně a bít ho.
Obyčejní lidé z okolí (rolníci?, řemeslníci?, dělníci?) téhle možnosti využívali; potom se zase vraceli domů.
Enesův otec měl polámané snad úplně všechny kosti. Zemřel synovi v náručí. Pátého dne po uvěznění. Kosti se dodnes nenašly.
*
Matka Mejra je pro nás vzor. To říká ve svém proslovu imám. Důvěřovala Alláhovi a to jí v jejím utrpení pomáhalo vytrvat. Ví, že jí bylo souzeno porodit děti, dožít se jejich smrti i dnešního jejich pohřbu. Nic Bohu nevyčítá, nevzpěčuje se, nerouhá se.
Lidé se ptají imáma: jak to, že to Bůh dopustí? Proč nás tehdy opustil? Dobře, že se ptají, říká imám. Dříve v této zemi lidé na Boha nemysleli. K ničemu ho nepotřebovali. Teď cítíme vůči svým srbským sousedům nenávist. Korán učí, že se to nesmí. Že naopak je třeba odpustit. Bude to těžké. Potřebujeme teď Boha víc než kdy jindy. Jen Bůh nám může pomoci nenávist překonat. Ale i strach, že tohle ještě není konec a že se k nám smrt z rukou našich sousedů zase vrátí. Zachránit nás před ní může jedině Bůh, jen On může všechny zde přivést k odpuštění. Tak jako vede Mejru.
Krutá, depresívna, smutná, nepríjemná... napriek tomu by mala patriť medzi knihy, ktoré by som dával čítať na strednej škole (a další postřehy čtenářů):
ZDE
Minirecenze v A2:
ZDE
Komentář spisovatelky Olgy Tokarczuk (Chtěla bych, aby se takové knížky nepsaly):
ZDE