Jiráskovo divadlo uvede 19. února výjimečné představní Sam. Vstupenky na představení, které se hraje již jen mimo Prahu, jsou v prodeji, neváhejte.
Režisérka Kamila Polívková zkoumá spolu s Karlem Rodenem nesmírnou přitažlivost popularity, která v lidech probouzí voyeuristické sklony a dodává i nejbanálnějším věcem, činům a výrokům známé osobnosti - umělce - zdání jedinečnosti a vyšší hodnoty. Z různých úhlů pohledu nahlíží na normy související s tvůrčí prací, uměním a produktivitou a rozebírá vztah mezi divákem a (uměleckým) objektem jeho zájmu. Tradicí určená "nepsaná" pravidla jsou jak v Samově performanci, tak v samotné inscenaci vtipně narušována a vyhrocena do často až absurdních situací.
„O izolaci člověka nemůže být bez cizích lidí řeč.“
Sam je umělec, který zkoumá hranice svých možností. Jedinečný – živý – výstavní exponát. Dobrovolně sám sebe uvězní do vlastnoručně vyrobené klece, aby tam strávil jeden rok v naprosté izolaci. Po dobu trvání tohoto experimentu nesmí mluvit, číst, psát ani sledovat žádná média; každý den dostává stejné jídlo a v přesně stanovenou dobu ho navštěvuje jediný člověk, který pořídí jeho fotografii. Nevzniká žádné „dílo“, jedinými očitými svědky jeho „práce“ jsou návštěvníci studia, ve kterém si svou klec postavil. Čas, minimum, omezení. Po ukončení jednoleté samovazby už Sam není schopen pravidla, která si sám určil, porušit a klec opustit. Samova vnitřní omezení jsou silnější než mříže jeho dobrovolného vězení – a i tuto zkušenost prostřednictvím svého monologu s námi, svými diváky, sdílí. Mluví o mlčení, zpívá o tichu, které ho obklopuje – a i v tomto paradoxu je jeho síla.
„O izolaci člověka nemůže být bez cizích lidí řeč,“ píše Katharina Schmitt ve své hře. Uvažuje v ní nad smyslem a úlohou umění v dnešním světě a poukazuje na existenci pravidel, kterým se dlouhodobě a mnohdy nevědomě podřizujeme, abychom své životy učinili alespoň zdánlivě smysluplnějšími a pokusili se získat moc nad rychle plynoucím časem, kterým je náš život vymezen.