Emeritní profesor historie Ctibor Nečas se bohužel realizace nedožil, jeho projekt ale dokončila Jana Horváthová s týmem Muzea romské kultury vydáním knihy Amendar, s podtitulem Pohled do světa romských osobností.
Rozhodli jsme se nedokončený projekt Nečasovy Galerie romských osobností vydat ze dvou důvodů: Tím prvním je fakt, že česká společnost stále nemá představu o tom, jak intenzivně se Romové do celospolečenského života zapojují, ať už ve svých profesích, často velmi prestižních, tak i skrz své umělecké, sportovní nebo občanské aktivity. Název Amendar, v překladu „od nás“, „z nás“ či také „někteří z nás“ je zprávou od Romů: jsme tady a jsme integrální součástí celku – naší společnosti. Amendar je však také signálem dovnitř romské komunity. Vydáním knihy chceme projevit úctu všem jakkoli aktivním osobnostem.
Těžiště knihy je v cca půlstránkových medailonech:
Bc. Milan Adam, * 1961, zápasník, trenér, romský poradce;
Mgr. Jarmila Balážová, * 1972, novinářka, tisková mluvčí ministerstva kultury;
Ján Cina, * 1988, herec, zpěvák, moderátor;
Růžena Danielová, * 1904, + 1988, zpěvačka, vězeňkyně z Osvětimi a Ravensbrücku;
Bc. Roman Erös, * 1963, spisovatel (básně, román Cadík, cyklus A čtvrtý kůň je plavý);
Milan Ferenc, * 1953, podnikatel v Karviné, aktivista společnosti Rovné šance;
Mgr. Antonín Gondolán, * 1942, zpěvák, hudebník, skladatel ...
A v galerii jsou další povědomá jména: Patrik a Radoslav Bangovi, Iva Bittová, Karel Holomek, Vojtěch „Béla“ Lavička, Richard Samko, Petr Torák atd. až do písmene Ž.
Socioložka Jiřina Šiklová v doslovu upozorňuje na nečekanou analogii: Teď budu mít v ruce argument, že paušální tvrzení o „nevzdělaných cikánech“ je stejně nesmyslné, jako když před 150 lety jiní naši spoluobčané v tomto prostoru Evropy tvrdili něco podobného o Češích. A i proto se vytvářely vedle německých také české střední školy, a dokonce i staroslavná (kdysi jen latinská) Karlova univerzita se rozdělila na českou a německou část. Moje švagrová jako dítě z české rodiny vyrůstala v pohraničí, v tzv. Sudetech, někde u Duchcova. A protože byla z české rodiny, předpokládalo se, že skončí svoje vzdělání v páté třídě obecné školy. Naštěstí druhá světová válka skončila, pohraničí se opětně stalo součástí této republiky a tak o pár let později moje švagrová promovala na staroslavném Karlově učení, tedy v Praze, v Karolinu. Rodná obec ji vítala jako jejich první vysokoškolačku. Upozorňuji pečlivého čtenáře, že moje švagrová je „bílá“ a určitě museli její rodiče prokázat i árijský původ. Jinak by skončila v koncentráku i s rodiči a sourozenci. Když si z toho občas děláme před vnuky a vnučkami legraci, musíme to vysvětlovat jako zvláštní kapitolu našeho dějepisu. Podobně neskutečně dnes zní i připomínání významu českých škol v 19. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Počet maturantů a absolventů vysokých škol byl pro tehdejší německé spoluobčany – ale i pro naše české vlastence – dokladem o schopnosti jejich národnosti zařadit se do celku. Tedy být chápán jako rovnoprávné etnikum, či chcete-li, rovnoprávný národ, jak se tehdy říkávalo. Neboli „etablovat národnost“ a tím i rovnoprávnost přes počet svých vzdělanců. Pro naše pra pradědečky získání maturity, či dokonce vysokoškolského vzdělání, nebylo samozřejmostí. Bylo to něco neobvyklého a taky to nebylo tak snadné, jako pro jejich tehdejší sousedy, děti z německých rodin.
Dvouletá Monika M. s rodinou (1975)
Tragikomická je v této souvislosti epizoda z rozhovoru s Monikou Mihaličkovou, která po přijímačkách na střední pedagogickou školu dostala odmítavý výsledek: Jenže já jsem byla přesvědčená, že jsem ty přijímačky udělala a moji rodiče mi věřili a šli se zeptat, z jakého důvodu jsem nebyla přijata. A pan ředitel odpověděl: „Víte, my jsme tady už jednou jednu cigánku měli, a ona v šestnácti letech otěhotněla, a my už tady žádné cigánky nechceme.“ No a to teda bylo něco pro moje rodiče (smích), podali odvolání na tehdejší krajský výbor pro školství a ředitel toho výboru byl velmi překvapený, když tam rodiče přišli. Můj otec, protože pracoval hodně manuálně, kromě toho, že je muzikant, tak říkal: „Já tady celý život dřu, kopu, dělám tady všechno pro Českou republiku, a vy moji dceru nepřijmete!“ Přinesli vysvědčení, jak mého bratra, tak moje, kde jsem měla prospěch s vyznamenáním, a bratr na gymnáziu patřil mezi špičkové studenty. ... Pan ředitel pak zcela zásadně zakročil, díky čemuž jsem byla na střední školu přijata. Takže musím říct, že jsem velmi vděčná rodičům za to, co pro mě udělali.
Monika Mihaličková, *1973, pak vystudovala na FF MU v Brně psychologii (byla mezi 40 přijatými z 2000 uchazečů!), pracovala na úřadu vlády a v roce 1998 byla zvolena do Poslanecké sněmovny! – Kolik je asi mezi námi neobjevených talentů, kterým ani vlastní rodiče nevěřili a které v nerovném boji s pitomými předsudky neuspěly?
Maturita 1992 - aneb "cigánky tady nechceme"
Neveselé je taky konstatování editorky: Tedy na rovinu, v knize chybí některé opravdu velmi úspěšné osobnosti rozličné profesní sféry, počínaje šoubyznysem a uměleckým prostředím vůbec, soudnictvím, lékařským odvětvím, přes církevní kruhy, akademickou sférou a manažerským prostředím a byznysem konče. Zdaleka nejde jen o to, že by se všichni za svůj původ styděli. Někteří se třeba i s částečným a skrývaným romským původem dosud nevyrovnali, anebo mají obavu, že by veřejné doznání mohlo jejich pozici na veřejnosti ohrozit, zhoršit. (Ostatně právě před pár dny vypadla jako první z populární taneční soutěže ČT StarDance ...když hvězdy tančí nadaná a charismatická mladá zpěvačka Monika Bagárová, která se tak mile spontánně a bezelstně v předchozím díle přiznala k „velké cikánské rodině“.) Někteří nechtěli být zařazeni do knihy ani webu, protože se obávají o bezpečnost svou a zejména svých blízkých, a já je zcela chápu. Sama pravidelně dostávám rasistické maily, ale občas i klasické dopisy, kde pisatel nešetří výhrůžkami, a policie podobný podnět odkládá výrokem o neznámém pachateli. Někteří z námi oslovených, často umělci, zase pociťují identit více, cítí se být kosmopolity, takže odmítají být vtěsnáni do romského boxu, nota bene tak nepopulárního, připojuji já. A někteří se necítí dost osobnostmi, aby ve své skromnosti dali svolení k zařazení do exkluzivního seznamu.
Galerie dnes obsahuje 245 osobností, je to ovšem jen výseč romské občanské společnosti. Tým Muzea romské kultury bude další portréty na svůj web doplňovat. Nakonec jeden paradox: Kdo si knihu koupí a pročte, asi ji ke změně postojů nepotřebuje – a naopak: právě ty, kteří by si ji měli přečíst zvlášť pozorně, vůbec nenapadne, aby se o ni zajímali. Měli by se aspoň dozvědět, že existuje jedinečný projekt Galerie romských osobností, kniha i web Amendar.
https://amendar.cz/ - webová galerie osobností s možností „filtru“ podle oborů: Armáda / Divadlo / Film / Folklor / Fotografie / Historie / Holocaust / Hudba / Literatura ...
https://www.kosmas.cz/knihy/258570/amendar.-pohled-do-sveta-romskych-oso...