Na listopadové přednášce Vlastivědného spolku Českolipska jsme se trochu báli, neboť jsme se bavili o katech, tortuře a popravách. Jan Kohout a Jaroslav Panáček nás seznámili s hrdelním a útrpným právem a posledním katem v České Lípě.
Až do osvícenství sloužily tresty k zastrašení, zesměšnění a pomstě za napáchané zločiny, teprve Všeobecný zákoník o zločinech a trestech z roku 1787 pozbyl tento charakter a začal sloužit k převýchově odsouzených. Do té doby soudila obviněné městská rada v čele s rychtářem, který viníky zatýkal, předváděl a vyšetřoval. Po ruce mu byli biřici a městský písař, který vše zapisoval do smolných knih.
Za menší prohřešky (pomluvy, opilství, rvačky, nevěry) končili ve vězení a poté byli připoutáni k pranýři s cedulí na krku oznamující jejich přečin (např. smilnice) a zostuzeni potupnou maskou, jeleními parohy, atd., případně s hruškou v ústech (aby nemohli mluvit).
Za opakované tresty byli provinilci metlou vymrskáni z města a mnozí byli ocejchováni, to proto, aby každý věděl, že se jedná o nenapravitelného zločince. Cejchy byly různé: většinou obsahovaly písmeno R (Relegatus = vyhoštěnec) nebo RBO (relegatus Bohemiae) případně symbol hrdelního soudnictví (lámací kolo, šibenice).
Za těžké zločiny podstoupili viníci při výslechu torturu (mučení). Průběh útrpného výslechu, který prováděl kat, byl až do roku 1707 bez pravidel, teprve v tomto roce vydal Josef I. zákon, který stanovil čtyři stupně mučení. Zákon byl ještě upřesněn za Marie Terezie v roce 1769, kdy byly jednotlivé stupně mučení popsané a byly znázorněné na mědirytinách. Tortura byla zrušena v roce 1776.
Vykonavateli rozsudků byli kati. Ve společnosti měli zvláštní postavení. Protože to byli i rasové (chytali potulnou zvěř, likvidovali uhynulá zvířata a sebevrahy) byli od společnosti separováni. Jejich obydlí (katovny, rasovny) stávala na okrajích měst, byli bráni jako lidé nečistí, katova rodina měla určenou lavici v kostele a stůl v hospodě, kam si ostatní nepřisedli. Přesto neživořili, měli stálý plat a za každý úkon jim náležela odměna. Katovské řemeslo se dědilo, rodiny katů se znaly a jejich potomci se mezi sebou sezdávali.
Popraviště se stavěla za hradbami na vyvýšených místech. Podle závažnosti zločinu ale také podle společenského postavení popravovali kati stětím mečem, oběšením, čtvrcením, lámáním v kole, upálením či utopením. Za nejtěžší zločin se považovala vražda dítěte, viníkovi byla uťata hlava a byl napíchnutý na kůl.
Stopy po středověkých popravách, šibenicích, katovnách nalézáme v různých městech dodnes. Stojí v nich šatlavy, pozůstatky pranýřů a popravišť, městské části se jmenují Stínadla atd.
I Česká Lípa má šatlavu, Šibeniční vršek, ulici U Kola. V ní se praktikovalo hrdelní právo od jejího založení na počátku 14. století. V roce 1381 ji byla znovu udělena městská práva se soudnictvím „nejvyšším, středním a nejnižším.“ Co konkrétně to znamenalo, není nikde zaznamenáno, pouze z městských statut se toto právo specifikuje jako pravomoc „oběsit, oslepit a uvěznit.“ Městská rada se při výkonu trestu řídila obecnými právními předpisy a vrchnostenskými instrukcemi. Polapené zločince odváděli biřici do českolipské šatlavy. Zda do té, ve které je dnes pobočka Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě byl zavřený i zloděj Caspar Pohl v roce 1572 či Kratzhammer v roce 1638, není jisté. První písemný pramen o ní pochází z roku 1785 a svému účelu sloužila až do roku 1935. Kde se v našem městě nacházela mučírna, ponuré to místo, kde probíhaly výslechy, není známo. V českolipské knize útrpného práva se např. píše, že výslech vraha Petera Schröttera v roce 1628 probíhal ve dvoře, který není specifikován.
V našem městě působilo několik katů a jeho pomocníků. První soudní zápis nalézáme v druhé pamětnici z roku 1539. Jestli už tehdy měla Česká Lípa svého kata, který vyslýchal purkmistra Fabiana Laschmanna, který „ukradl peníze a i ve vyúčtování byl šejdířem“ nebo zda jej vyslýchal kat z jiného města, nevíme. V knize útrpného práva je až do roku 1610 několik záznamů o výsleších zločinců a je spíše pravděpodobné, že do města kati dojížděli z jiných měst. Až v roce 1610 je v pramenech uvedený českolipský kat Johann Kühne, který předtím vykonával toto řemeslo v Žitavě. O tři roky později koupil od města katovnu, která se nacházela na dnešní ulici 5. května nedaleko městského nádraží. Dalším katem byl jeho bratranec Heinrich Kühne, kat ze Zaháně, jehož syn Erhard v roce 1643 prodal katovnu Friedrichu Woßelovi. Jeho potomci se katovským řemeslem zabývali až do roku 1738. Poté převzal řemeslo poslední českolipský kat Franz Friedrich Nessel, který se do rodu Woßelů přiženil.
Narodil se v roce 1724 v Jihlavě, s Veronikou Apolonií Woßelovou se oženil v roce 1747. V roce 1765 přišla Česká Lípa o hrdelní právo a katova rodina, které se v České Lípě narodilo 6 dětí, se odstěhovala do polské Vratislavi, kde Nessel opět vykonával řemeslo kata. O životě posledního českolipského „mistra ostrého meče“ se dá z pramenů vyčíst několik zajímavých věcí. Ve středověku i v raném novověku kladli lidé velký důraz na čest. Kati byli cejchu nečistých zbaveni v roce 1755 patentem o úctě k člověku, který pamatoval i na povinnou úctu ke katovi. Zažitá praxe odtažitosti od katových rodin se ale nedala změnit hned, a tak se kati bránili žalobami pro nactiutrhání, kterých bylo hodně.
Několik sporů vedl i Franz Friedrich Nessel. Ve Vratislavi si koupil tamní katovnu, v roce 1785 rozšířil rodinný majetek koupí katovny v Niemczy pro svého syna, na vratislavském hřbitově si zřídil náhrobek. V roce 1777, kdy mu bylo 53 let, se nechal portrétovat. Obraz byl umístěn ve Slezském muzeu ve Vratislavi, ale bohužel se nedochoval. Byl zde nalezen pouze skleněný diapozitiv tohoto obrazu, díky kterému známe jeho podobu. Jenom ve fotografii je znám i Nesselův meč, který byl až do konce 2. světové války součásti sbírky 18 mečů ve vratislavském muzeu. Meč dlouhý 104 cm s čepelí dlouhou 81,5 cm a šířkou 5,8 cm byl uložen v černé kožené pochvě s mosazným obíjením. Čepel, po stranách bohatě gravírovaná a zlacená, nesla vyobrazení spravedlnosti. Uprostřed byla na obou stranách plošně vybroušená s popiskami na ploše: „Když meč pozdvihnu, přeji hříšníkovi věčný život.“ a „Páni mu přikazují zlo, já vykonávám jeho konečný rozsudek.“ Poslední českolipský kat zemřel ve Vratislavi v roce 1787.
Českolipskou katovnu, jejíž funkce zanikla v roce 1765, vlastnilo později několik majitelů, až byl její pozemek na konci 19. století vyvlastněn Ústecko-Teplickou dráhou a objekty katovny byly zbourány. Ještě předtím byla zachycena na fotografiích a stala se i námětem kresby O. Pfennigwertha.
V mnoha městech můžeme vidět pozůstatky pranýřů, ne tak v České Lípě, kde jistě také byl, ale nevíme kde, nedochovaly se o něm žádné zprávy. Popraviště s šibenicí stávalo daleko za hradbami u cesty směrem na Prahu (dnes křižovatka ulic Hrubínova a U Kola). Používalo se až do roku 1765, ale dvě popravy měli možnost zvědavci vidět i později. V roce 1851 byla postavena šibenice u Obecního lesa a na ní litoměřický kat Josef Ledvina oběsil podporučíka pěšího regimentu Davida von Dittricha odsouzeného pro dezerci. Skutečnou událostí se stala poprava v roce 1865 za starým židovským hřbitovem. Zde byl oběšen Josef Wabersinke z Popelova, který pro pár žemlí a několik korun zavraždil Rosálii Beckert. Nedaleký Tovaryšský vršek, tehdy nezalesněný, byl obsypán zvědavci, kteří přijeli v hojném počtu – uvádí se 25000-30000 lidí (přičemž Česká Lípa měla tehdy asi 7400 obyvatel).
Čerpáno z článků Jaroslava Panáčka: Kat a hrdelní právo v České Lípě (Časopis Společnosti přátel starožitností 119/2011) a Poslední českolipský kat (Bezděz 26/2017)
Na poslední přednášce letošního roku nás Ladislav Pytloun zavede do střední Ameriky. Přednáška Aztékové a dobytí aztécké říše se bude věnovat příchodu Aztéků k jezeru Texcoco a vybudování bájného města Tenochtitlan, představí aztéckou společnost, uctívání jejich bohů či vztahy Aztéků s ostatními národy tehdejší Mezoameriky. Druhá část zachytí období španělského dobývání Nového světa, zejména tažení Hernána Cortése z Mexického zálivu do centra aztécké říše. Přednáška bude doplněna fotografiemi ze současného Mexika, které názorně přiblíží místa spjatá s aztéckou kulturou i s následnou španělskou kolonizací. Zájemci jsou zvání do Villy Hrdlička v sobotu 10. prosince od 14 hodin.