Vznikl podle směrnic uvedených v košickém programu a pracoval podle vyšlých dekretů presidenta republiky. Konal podle těchto dekretů přesně svoje povinnosti a domníval se, že také práva těchto dekretů se na něho vztahují. Bohužel přesto, že svoje povinnosti konal naprosto správně a čestně, byl z rozhodnutí člověka, který prohlásil, že národní výbor neuznává, násilím odstraněn... Jako na výsměch naší demokracii byla v České Kamenici nastolena diktatura, jejíž představitel zahájil úřad při svém prvním zasedání, třímaje v ruce býkovec, slovy: „Pánové, toto je naše lidová demokracie a touto budu zde vládnout!“ Tento svůj slib také doslova plnil. Obracíme se na pana presidenta, na vládu Čs. republiky a na celou českou veřejnost v přesvědčení, že nám pomohou osvobodit naše město od takové „lidové demokracie“, aby zde konečně mohla zavládnouti demokracie skutečná! (V České Kamenici dne 8. března 1946; Caidler, předseda; Kašpar, Synek, dva nečitelné podpisy, místopředsedové a členové MNV.)
Přikládám opis partyzánské legitimace, kterou vydal p. Charous ačkoliv věděl, že jmenovaný nekonal a konati nemohl žádnou partyzánskou činnost, což je zřejmé z jeho vlastního potvrzení na této legitimaci, v němž praví, že „partyzánskou činnost zahájil dne 8. května 1945“, tedy v době, kdy již nebylo důvodu, ba ani možnosti k partyzánské činnosti. Stejné legitimace vydal též p. ... Obsadil všechna významná místa svými lidmi, kteří mu denně podávali hlášení. Byl o všem přesně informován, tedy i o poměrech v městské věznici tím spíše, že se zde týrání dálo i v jeho přítomnosti. Nakládalo se zde s uvězněnými skutečně nelidsky. Jako příklad uvádím: Osoby, proti kterým nebylo zavedeno trestní řízení a u kterých chyběl důvod k zatčení, byly týrány tímto způsobem: přes holá chodidla byly tlučeny a celé tělo jim bylo rozšviháno karabáčem (Hlaváček, Boba, Caidler aj.).
Tlučení pěstí do obličeje a kopání do břicha bylo běžným zjevem. Jiný např. musel dát hlavu mezi dvě židle, svléci kalhoty a byl řezán tak dlouho, až omdlel. Byl polit studenou vodou a když nabyl vědomí, byl tlučen znova (Neužil). Dále např. jedna dívka byla seřezána tak, až se pokálela, načež musela svoje výkaly snísti. Jinému byla propálena plamenem ruka. Vlastní otec, jemuž syn musel napřed ukázat, jak má rozbitá záda, musel pak syna, ležícího na lavici, do těchto rozbitých zad karabáčem bíti. Z uvedeného je zřejmo, že jde o zcela nenormální sklony lidí, kteří mohli takto řádit za komisařského vedení Adolfa Charouse... Sám vystupoval arogantně s důtkami v ruce a neváhal jich použít proti českým lidem. Protože toto týrání se provádělo bez ohledu na to, jde-li o Čecha nebo Němce, a týrání českých lidí se dálo v přítomnosti Němců, z nichž mnozí byli pak odsunuti za hranice, dostává se pověst o tom i do zahraničí...
Vzhledem k tomu, že nejprve byl Charous komisařským vedoucím a nyní je předsedou MSK (místní správní komise), že má k disposici tlupu „partyzánů“ a protože obyvatelstvo bylo svědkem, jak byla celá řada lidí bezdůvodně uvězněna a týrána, všichni se bojí. Nyní na potkání mne prosí, abych udělal něco, čím by byla učiněna přítrž těmto poměrům... (Z podání ing. Karla Caidlera okresní správní komisi v Děčíně.)
Byl jsem zatčen dne 22. července 1945 jedním četařem a dvěma vojíny od složky OBZ (Obranného zpravodajství), jejichž jmen neznám, bez udání důvodů a převezen do věznice v České Kamenici. V pondělí 22. 7. 1945 přišla do vězení partyzánka Zdena, vytýkala mi, že jsem byl u Hitlerjugend, a ačkoliv jsem to popřel, poněvadž to není pravda, musel jsem si svléknout kabát a košili. Nejprve mě ohrožovala pistolí (že mě zastřelí, neřeknu-li, že jsem byl u HJ) a potom jsem byl zbit od ní i od dozorců býkovcem do holých zad. Mezitím přišel rotný od OBZ (Slovák) a prohlásil, že tohle nic není, poručil mi úplně se zouti, lehnouti si na záda, zvednouti nohy do výše, načež jsem byl řezán rákoskou přes bosá chodidla, která mi před tím byla namočena do vody, a to rotným Horákem a dozorcem Jožkou (Slovák). Po tomto výprasku byl jsem odveden do cely a večer byl jsem předveden do Hüblovy vily (bydliště škpt. Dovary). Tam jsem byl tázán na vlkodlaky, kde mají vysílačku apod. Poněvadž jsem pochopitelně o tom nic nevěděl, byl jsem znovu týrán, a to četařem a dozorcem Jožkou. Při tom byl por. Štěpánek. Když jsem pak byl odveden do věznice, byl jsem bit (Jožkou a partyzánem Vondráčkem). Ježto jsem následkem tohoto bití silně krvácel z nosu a dozorce měl z toho, jak mě bil, ruce silně zakrvácené, byl jsem přinucen mu tuto krev z rukou olízati. Pak byli do věznice přivedeni p. Caidler, Smetana a Boba... Sám jsem též viděl, jak byl p. Caidler ihned po příchodu udeřen do tváře jedním dozorcem a později opět... Musel jsem s nimi jít na dvůr, lehnouti si zde na lavici a můj vlastní otec byl přinucen bíti mne býkovcem do mých již rozšvihaných zad... Po devíti týdnech jsem byl propuštěn, aniž bylo proti mně zavedeno nějaké řízení. (Výpověď Antonína Jelínka, nar. 1927, povoláním zámečníka.)
Dne 8. 11. 1945 byla jsem propuštěna z vězení při okr. soudu v Děčíně. Soud dosud neměl trestního oznámení proti mně, ačkoliv jsem byla zajištěna od 25. 7. 1945. Tedy po dobu 15 týdnů. Byla jsem tázána, proč jsem dosud nebyla propuštěna. Odpověděla jsem, že proto, že jsem neřekla, že Caidler měl s některou z uvězněných žen ve vězení styk. Na vysvětlenou uvádím toto: Ve vězení v České Kamenici byl p. Caidler uvězněn v jedné cele společně s námi 15 ženami. Denně jsem byla volána na chodbu dozorcem (partyzánem) a vyzývána, abych prohlásila, že jmenovaný měl s některou z uvězněných žen pohlavní styk a bylo mi slibováno, že budu okamžitě propuštěna na svobodu. Když jsem prohlásila, že nemohu nic takového říci, poněvadž to není pravda, že p. Caidler je právě naopak ke všem ženám tak slušný a ohleduplný, jak by byl málokterý muž, bylo mi řečeno, že zůstanu tedy zavřená. Dále jsem vypověděla, že byl p. Caidler v naší přítomnosti týrán. Musely jsme sice při tom býti obráceny obličejem ke zdi, ale vše jsme slyšely a často jmenovaný padl po některé ráně k našim nohám, takže jsme ho viděly. Stejně dosvědčuji, že údaje v jeho informaci o jeho týrání jsou pravdivé. (Výpověď Anny Maršálkové z Č. Kamenice.)
...nastal úplně bezprávní stav. Přišla vlna zavírání spousty lidí. Přesto, že zdejší věznice má jen 4 cely, bylo v nich stěsnáno 87 lidí. Např. předseda NV byl v cele pro jednu osobu společně s 15 ženami, jako jediný muž. Ve věznici, kam měl v každou dobu denní i noční volný přístup kdokoliv z Charousových lidí, byly prováděny „výslechy na vlastní pěst“ 19letými partyzány a... návštěvníky metodami, pro něž název gestapácké je v mnohém případě slabý. Zprávy o těchto poměrech ve věznici se dostaly do veřejnosti, protože tito „vyšetřující“ se svými činy chlubili a zvali své známé, aby se přišli podívat, jak budou vyslýchat. Obyvatelstvo bylo tím silně znepokojeno a zastrašeno, protože krom toho, co se dálo ve věznici, pobíhali po městě lidé z řad komisaře Charouse, ozbrojení automaty nebo pistolemi a s důtkami v rukou, prohlašujíce, že setřou každého, kdo se jim postaví na odpor... Lidé, kteří nesouhlasili s tímto jednáním, nebo kteří jakkoliv stáli v cestě, byli zkrátka podle partyzánského slovníku „vystřihnuti“. To znamená, že jim bylo odňato národní správcovství, byli vyhnáni z bytu nebo byly u nich vykonány domovní prohlídky... že se do bytu nahrnula řada lidí (asi 20 nebo 30), přičemž zabavoval každý to, co se mu líbilo. Tímto způsobem byli všichni tak zastrašeni, že se nikdo neodvážil vystoupiti proti Charousovi a Dovarovi, i když se zde dály věci naprosto nepřípustné. (Č. Kamenice dne 8. 3. 1946, podpisy: Caidler, Kašpar, třetí podpis nečitelný.)
Asi v polovině června 1945 usadila se v České Kamenici vojenská jednotka, vedená škpt. Dovarou. Pokud jde o vlastní osobu škpt. Dovary, zjistil předseda býv. nár. výboru Caidler toto: škpt. Dovara po dobu okupace spolupracoval s Němci a již tenkráte neštítil se používati svých obrovských dlaní proti českým lidem. Nejprve působil v cenové kontrole při zemském úřadě v Praze a později přímo u policie (na pověstné čtyřce). O jeho skutečně dobrém poměru k Němcům svědčí ta zajímavá okolnost, že skupina, ve které pracoval (vedoucím skupiny byl vrchní rada Pelikán), byla ke konci okupace zatčena, pan Dovara však zatčen nebyl... Když se tito lidé do sytosti vyřádili a město náležitě vyplenili, odstěhovali se... (Popis činnosti škpt. Dovary, bez podpisu.)
Česká Kamenice: škpt. Dovara, působící v Č. Kamenici po revoluci, za doby svého působení dopustil se zpronevěr národního majetku. Předstíral příslušnost ke KSČ... Adolf Charous, bývalý předseda MSK v Č. Kamenici, bytem tamtéž č.p. 624, na jaře 1946 vyloučen z KSČ, pokoušel se vstoupit do stran SD a NS, až byl konečně přijat do strany lid., kde je dodnes. (Interní materiál ministerstva vnitra, 5. února 1948.)
(K případu publikoval Michal Mareš reportáž „Opět propagujeme vlčí svobodu čili Puč a diktatura v České Kamenici“, Dnešek, 6. 3. 1947, kterou však nemám k dispozici. Dokumenty cituji podle knihy Jaroslava Vejvody „Pomsta pozdních partyzánů a jiné poválečné tragédie. Svědectví archivů“, kterou vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2007. Výsledky vyšetřování činnosti Charouse, Dovary a spol. nelze z dostupných dokumentů zjistit.)
Připravil Jan Tichý.