Kdo si v časech mého dětství vylosoval při hře Němce, tedy skopčáka či fricka, popř. si zapomněl rychle „zabrat“ Rusáka či partyzána, musel se smířit s neradostným, truchlivým osudem.
Býti Němcem znamenalo být zajat a potupen, v tom lepším případě. V tom horším smrt zastřelením, ale také uhoření v tanku či spálení plamenometem. Fantazie samozvaných velitelů bývala bezmezná. Tak jako tak, k nepsaným, ale pevně daným povinnostem patřilo kdykoliv se okamžitě složit k zemi, což díky dětské zlomyslnosti znamenalo do bláta, kaluže či kdovíjakého hnusu. Vysvětlovat to pak doma bylo zbytečné, neb maminky nemívají pro boj v zákopech pochopení.
Po mnoha letech bych chtěl zase něco vysvětlit já. Čím to, že lidé fandili Německu? Na internetu se objevilo spousty fotomontáží či vtipů, které, uf, neměly žádné válečné konotace. A na sociálních sítích se lidé spontánně vyznávali ze sympatií k tomuto týmu. Věc dříve prakticky nemyslitelná. Bylo to tím, že se líbila hra německých fotbalistů? (Neumím posoudit, jsa fanoušek hokeje a všeho na kolech). Nebo je to tím, že bližší evropská košile než jihoamerický kabát? Nebo snad, že Němci jsou i naši sousedé?
Ať tak či onak, z Německa nejde strach a vztahy s touto zemí jsou nejlepší v historii. Přízrak II. světové konečně zmizel. Konečně Prost. Zum wohl!