Dnes je 19. 09. 2024
svátek má Zita

Setkání s legendárním bojovníkem na českolipském gymnáziu

Archiv

Existovali však lidé, kteří nečekali se složenýma rukama v klíně a rozhodli se k činu. K boji za svobodu. Ano, mluvím o odbojové skupině bratří Mašínů. Ve čtvrtek 19. října jsem měl možnost mluvit s jedním z jejích členů – Milanem Paumerem.


V rámci Příběhů bezpráví se setkal se studenty českolipského gymnázia. Před naplněnou posluchárnou vyprávěl svůj neuvěřitelný příběh, jehož těžištěm byla především protikomunistická činnost skupiny do roku 1953 a následný útěk pěti přátel do Západního Berlína. Pasáže, ve kterých popisoval akci přepadení stanice SNB v Čelákovicích, patřily k těm, které i dnes vyvolaly řadu emocí. Pro hodně lidí je těžko stravitelné, že zabili člověka, byť příslušníka SNB ve službě.


„Prohlížel si detailně obličeje Mašínů, kdybychom ho nechali žít, bylo by naše dopadení otázkou několika dnů,“ vysvětlil Milan Paumer.


Popis útěku do Berlína roku 1953 pak nejde zhustit do pár řádků. Připomínám jen, že pětičlennou skupinu téměř měsíc nahánělo na území tehdejší NDR 25.000 příslušníků policie a sovětské armády. Do cíle doběhli pouze tři: Josef a Ctirad Mašínové a Milan Paumer. Další dva, Václav Švéda a Zbyněk Janata, byli dopadeni, vydáni do ČSR a v roce 1955 popraveni. Sám Paumer byl pár kilometrů před cílem postřelen do břicha.


„Pak jsem šel už jenom sám s Pepou, v břiše mi šplouchala krev a měl jsem toho dost. Povídám Pepovi, ať mě tady nechá a jde dál a řekne jim, kde jsem. My jsme se předtím ale domluvili, že se nenecháme zajmout a případně se sami zastřelíme (a nebo to udělá někdo z nás). A Pepa mi povídá, jestli mi ji má dát do hlavy, jestli to chci hned. To si neumíte představit, jaký to bylo. Do mě jako by dali vitamín B 12 a řekl jsem, že jdu ještě dál.“


Na vzpomínky z jeho pětiletého angažmá v US Army nebo prožití Karibské krize, již zažil v Miami, už moc času nezbylo.


Po setkání se studenty jsme ještě s pár přáteli zašli společně na pivo a pokračovali v povídání. Došlo na jeho návrat do Čech, dokonce nám ukázal kulku vytaženou ze svého břicha. Celou dobu jsem ale musel myslet na to, že jeho případ (stejně jako Mašínů) je u nás stále považován za kriminální čin, který byl pouze promlčen. Co je to za stát, který své hrdiny přehlíží? Copak právo na svobodu nestojí za boj? Copak se nenajde odvaha říci jasně a veřejně: Tihle chlápci bojovali za správnou věc a jsou to hrdinové. Nebo budeme mlčet a tvářit se: „ co jsme si... to jsme si, nesmíme se ohlížet, ale musíme se dívat kupředu“ ?


Blbost. Já v tom mám jasno. A doufám, že pár studentů po tomhle setkání taky.