17/2021

Vždy, když se pohybuji kolem Crystalu, vidím babičky a dědy, jak jdou s relativně klidným výrazem na očkování.

Stejně se k tomu postavil můj táta, když se mi konečně podařilo mu sehnat termín. Pochválil, jak vše dobře fungovalo, řekl, že to nic nebylo. Volal jsem mu druhý den, třetí den. „Jen mě trochu bolí ruka.“ Ani neřešil, kterou vakcínu nakonec dostal.

Já se trochu rouhal, když někdo vyprávěl o vedlejších účincích po vakcinaci. A pak mě to dostihlo. Pár hodin po druhé dávce jsem lehl a měl pocit, že už nikdy nevstanu. Stoupání teploty se dalo pozorovat takřka v přímém přenosu. Až druhý den večer jsem se konečně začal potit a ráno se pak probudil v promočeném pyžamu jako znovuzrozený.

Teď mají o to větší můj obdiv všichni, co si prošli nemocí nebo očkováním. Jsme společně na druhém břehu a vyhlížíme, kdy připlují další. Jsem od začátku velký zastánce vakcinace jako jedné z mála cest ke kdysi normálnímu životu. Chtěl bych všechny odmítače označit za sraby nebo blby, ale trochu mi v tom brání výše zmíněná situace … abych se zase nerouhal … a taky skutečnost, že očkovat se odmítla i moje máma. Štve mě, že dává přednost názoru nějaký, říkejme jí Blažena, ze sámošky, než svému synovi se zkouškou z virologie a bakteriologie.

EU zpravodajství

Když jsem byl na stáži v Bruselu, využil jsem čas také k tomu, abych nasbíral nějaké kontakty. Od té doby mi mimo jiné chodí materiály o činnostech různých evropských struktur.

Už když jsem v Bruselu byl, přišlo mi divné, že o dění v parlamentu prakticky žádná média neinformují. Myslím česká média. Jen se tam točí reportéři ČT a ČRo. To je vše. Soukromým se nevyplatí mít tam svého informátora. Ono se jim nevyplatí o místě, kde se upeče většina naší legislativy, ani informovat.

Taková je doba. Strávím nad nějakým článkem několik hodin, myslím si, že je čtenářsky zajímavý, ale hodně čtenářů zůstane u titulku. Sice ho různým sdílením dostanu na slušnou čtenost, ale je to zdlouhavý proces. Pak stačí vydat fotku bouračky u Mimoně a jsme na desetinásobných číslech. Za pět minut práce. A takhle nějak nyní novinařina vypadá. Články jsou jen trojobalem reklamy.

Diskutovali jsme s majitelem i-novin, jestli neudělat takové evropské okénko. Jsme sice regionální zpravodajský server, ale aspoň se tak otevřeně přihlásíme k evropským hodnotám. Nečekám, že nám tyto články strhnou čtenost, ale třeba budou aspoň pro někoho mít informační hodnotu.

Dům

Nechal jsem si udělat výpis majitelů domů, ve kterém bydlím. Do roku 1951. Tahle detektivní práce mě hodně baví. Bude to (snad) zajímavý díl do Českolipského pantheonu. Už vím, proč tu straší. Nebude chybět patriotismus, dobrodružství, řemeslo, smrt, války.

Šlo by takto napsat díl o většině domů v centru. Bydlíte v nějakém? Chcete zkusit spolu se mnou zapátrat? Však víte, kam mi napsat.

Na závěr skoro pravidelná rubrika o videích z Lípy.

Petr Skokan během léčby z Covidu sledoval policejní vrtulník hlídkující nad bojovníky proti rouškám. To jsou ty paradoxy.

Vlastivědné muzeum vydalo technicky ne moc povedené, ale informačně bohaté video o geologii Ještědského hřebene.

Rozhodně více pozornosti by si zasloužilo další video Kultury Česká Lípa. Balada Jiřího Wolkra v podání členů DKM Česká Lípa vypráví věčný příběh lásky a zrady. Mlýny osudu melou pomalu, ale jistě.

V perexu je fotka dřínu z naší školní zahrady. Moc toho v mobilu nemám. A to, co mám, jsem použil třeba tady.