Posledně jsem začínal a celkově psal velmi pochmurně a negativně. Logicky teď nastane změna, venku je totiž hezky. Počasí dosti ovlivňuje mé myšlení a konání. Člověk má pak hned lepší náladu a myslí optimističtěji.
Ach běda. Škola mi před deseti dny začala. Ačkoliv si myslím, že jsem start (jenž stále probíhá) docela dobře zvládnul, učení mě přestalo velmi rychle bavit.
Prázdniny jsou v plném proudu. To se pozná tak, že doma jsem opravdu jen zřídka kdy. Proto hned usedám ke stroji, abych napsal pár řádků na I-novinky, než zase odfrčím na druhý konec republiky.
Po delší době vás všechny zdravím. Omlouvám se za zpoždění, ale jak jsem nastiňoval v předešlém díle, měl jsem moc práce a nechtěl jsem si nechat nic ujít. Tak o to víc to dnes bude delší. Udělám to jako takové dvojčíslo.
Dlouho jsem nepsal, snad mi to prominete. A snad pochopíte omluvu, že učitelé (po tom, co skončily maturity) na nás teď mají přespříliš času a nelení s jeho naplňováním. Písemky jsou snad to nejmenší, co bych mohl jmenovat. O tom ale až později.
Jak jsem nastínil minule, dnes bych se zaměřil na rutinní den v životě Náctiletého. Má to všem jeden podstatný háček- a to ten, že se nejedná o rutinní den. Popsal jsem to špatně. Každý den je totiž jiný, občas jsou si však nebezpečně podobné. Pojmu to dnes tedy obsáhleji (ne pouze 1 den).
Zdravím všechny (ne)šťastníky, kteří klikli na odkaz k tomuto článku. Tímto smělým krokem jste vlastně vstoupili do mého tzv. Tmavosvětlého světa. I přes tento zvláštní název je to nádherný svět plný štěstí, radosti, veselí ale i smutku, potíží a trablů.